Nábytkářský trh u nás i ve světě

Zdeněk Žižka mladší je český podnikatel a ředitel společnosti Emagra Seating, která sídlí ve Svitavách. Zabývá se především výrobou luxusních ergonomicky perfektně řešených kancelářských křesel, židlí, stolů a sedacího nábytku. Zakládá si na vysoké kvalitě a na své výrobky poskytuje garanci 5 let. Říká, že jeho nábytek rozhodně není na chvilku. Naplňuje ho pocit, že díky opravdu kvalitní a precizní práci za jeho firmou zůstává dlouhodobá stopa a spokojení zákazníci. 

Pane Žižko, čím se zabývá vaše rodinná firma?

Naše rodinná firma se zabývá převážně výrobou sedacího nábytku. S výrobou tady ve Svitavách jsme začali v roce 1996, pokud si to správně pamatuji. Naše produkce byla profilovaná především na ergonomické kancelářské židle. Ale s postupem času a hlavně v posledním odbdobí, kdy přišla poněkud složitá doba, jsme se začali zabývat i takzvaným “soft programem”. Sem spadají takzvaná klubová křesílka, židle do jídelen, restaurací, hotelů i do bytových prostor. A nakonec se chystáme i na sedací soupravy.

Jak vaše rodinné podnikání vlastně začalo?

Začalo to docela raritním způsobem. Kolem roku 1996 byl můj tatínek na zahraniční misi v textilních závodech v Alžírsku, kde pracoval jako technický atašé. Po návratu z Alžírska tatínek přemýšlel jak bude pokračovat dál se svým živobytím. Bylo několik let po revoluci, socialistické podniky končily a začala privatizace. V té době se potkal se svým kamarádem, který pracoval pro italskou firmu, jež sem dovážela sedací nábytek, tenkrát nevalné kvality. Tatínkův kamarád říká: “poslouchej, ti taliáni sem toho vozí strašně moc a prodává se to jako na běžícím pásu, ale stojí to za pendrek, protože kamion nových židlí přivezou a kamion reklamací odvezou”. A ještě povídá: “o ten sedací nábytek je obrovský zájem, ale mělo by se vymyslet něco, co by mělo nějakou kvalitu a garanci.” Tak přemýšleli a řekli si, že zkusí oslovit dodavatele s lepší kvalitou a se zárukou. A když to mělo hlavu a patu a fungovalo to, začali uvažovat o vlastní výrobě. Impulsem bylo i to, že jsme chtěli dát práci českým lidem. Začali jsme tedy s jednoduchou výrobou. Nejsložitější bylo sehnat čalouníky, těch je málo. Sehnali jsme kluky na montáže a takhle to vlastně celé začalo. Pomalu jsme se rozrůstali a fungovalo to.

Kdy jste se do rodinného podniku zapojil vy sám?

Tak to je otázka na tělo. Muselo to být někdy kolem roku 1998 až 1999. Jsem původně bankovní úředník. Ta práce mě ale nenaplňovala. Hlavně mezilidské vztahy byly v bance kde jsem pracoval docela složité. Firma se postupně rozšiřovala a tak jsem se rozhodl, že půjdu cestou soukromého podnikání s mým otcem. Od té doby se až do dnečních dnů pohybuji v nábytkářském průmyslu.

Mají podle vás rodinné firmy nějaké výhody nebo nevýhody? Případně jaké?

Má to výhody i nevýhody. Velkou výhodou je, že jsou kolem vás lidé, na které se můžete spolehnout. Kteří vás neokradou a kteří nad prací přemýšlí ne jenom v rámci pracovní doby. Ale když s rodinou trávíte většinu času, tak může vzniknout ponorka a někdy to není jednoduché. Ale myslím si, že klady převažují nad zápory.

Kdo má u vás ve firmě pod palcem finance?

Odpověď na vaší otázku je velice jednoduchá, já už mám pod palcem všechno. Moje sestra je starší než já, maminka se blíží k osmdesátce a já jsem tedy z rodiny nejmladší. Takže na jakoukoli vaší otázku kdo má co na starosti asi bude odpověď, že všechno mám na starosti já.

Využíváte podnikatelské úvěry od bank? Případně na co je využíváte?

Ano, využíváme. Jako výrobní firma jediné úvěry které máme jsou na zásoby. Zákazník je v dnešní době hezky česky řečeno “nenažraný”. Nikdo na nic nechce čekat. I když nábytek musíme sami vyrábět, tak musíme mít portfolio výrobků, které jsme schopni dodat do 14 dnů maximálně. Nikoliv do několika měsíců, jak tomu bylo dříve.

Využíváte i nebankovní financování?

Nebankovní financování využíváme v naší druhé společnosti, která se zabývá nákupem a dalším pronájmem nemovitostí.

Podle čeho jste vybírali nebankovní společnost?

Vybírali jsme nejenom podle podmínek financování, ale i na základě sympatií. Zorientovat se na trhu nebankovních úvěrů je velmi komplikované. Když budete hledat informace na internetu, tak ty asi nebudou úplně dokonalé a pravdivé. Vybírali jsme pečlivě. Osobní setkání se zastupiteli společnosti mnohé napoví. Nebankovnímu úvěru předcházely osobní diskuze se společností Agenius Finance a vzájemná důvěra. Do takového financování jsme se rozhodně nepouštěli bezhlavě.

Měli jste osobní zkušenost s jinou nebankovní společností předtím, než jste oslovili společnost Agenius Finance?

Ano, měli. Nebyla to špatná zkušenost, ale byli jsme rádi, že jsme objevili společnsoti Agenius Finance a provedli jsme refinancování původního nebankovního úvěru.

Co pro vás bylo při výběru nebankovní společnosti zásadní? Co rozhodlo o výběru právě Agenius Finance?

Rychlost jednání a sympatie. Od počáteční komunikace přes e-maily až po první osobní jednání ve mně společnost vyvolala důvěru. Jejich přístup ve mně vyvolal pocit, že výsledek bude skvělý. Intuice se většinou nemýlí…

Mnoho podnikatelů kvůli nepříznivé situaci ve světě za posledních několik let své podnikání pověsilo na hřebík, týkala se vaší firmy v těchto letech nějaká výrazná negativní změna?

Určitě, za poslední roky bylo negativních změn v podnikání strašně moc. Nevím o firmě, které by se nedotkla pandemie. To byla velmi složitá doba hlavně pro nás jako pro výrobní firmu. Protože nakupujeme některé komponenty v Asii a některé v Evropě. Situace byla taková, že půl roku nefungoval asijský trh a půl roku nefungoval trh evropský. Pak nefungovaly prodejny v rámci České republiky, a muselo se přejít na internetový prodej. Těch komplikací bylo mnoho. Dotýká se nás to samozřejmě i dnes co se týká cen energií, vliv války na Ukrajině a jedno s druhým. Negativní dopady se týkají celé naší společnost a celkově komplikují byznys.

Kdy jste si vzal svůj první nebankovní úvěr?

No, zkoušíte co si pamatuji. Ale já si myslím, že to byl rok 2018.

Řešil byste nyní něco jinak, co se týká financování?

Zřejmě ano. Němelo by to asi návaznost pouze na financování. Těch návazností by bylo asi více, co udělat jinak, aby se nemuselo financování řešit tak, jak se řešilo nyní. S nynějšími zkušenostmi bychom pár věcí učitě udělali jinak.

Jaké věci byste udělal jinak?

Bylo velmi komplikované dostat se k nákupu nemovitostí, které dnes vlastníme díky nebankovnímu úvěru. Asi bychom jednali jinak s člověkem, od kterého jsme tenkrát nákup nemovitostí zrealizovali. Bylo to velmi komplikované. Měl přísného právního zástupce s naprosto nesmyslnými požadavky. Ve finále jsme zjistili, že jiné než nebankovní financování pro nákup daných nemovitostí není možné. Neslučovaly se nároky prodávajícího s nároky banky.

Měl byste nějaký tip pro podnikatele, kteří nad nebankovním úvěrem přemýšlí a nejsou si svým krokem jistí?

Neznám nikoho, kdo by nyní toužil po nějakém financování. Podnikatelé spíše touží po tom nic nefinancovat. Za ideálního stavu by mělo vše fungovat bez komplikovaného financování. Případně je ideální financovat konkrétní zakázky, po jejichž realizaci se úvěry splatí. Pokud by za mnou někdo přišel a chtěl radu, uměl bych poradit na koho se obrátit. Firma Agenius Finance je velmi seriózní a dokonce si myslím, že pokud by nedej bože došlo k nějakým problémům, tak je tam možnost lepší diskuze, než s například s nebankovní společností, kterou jsem k úvěrům využíval předtím.
 

Jak byste hodnotil rozdíl mezi bankovním a nebankovním financováním?

Rozdíl je rozhodně v daleko jednodušším vyřízení úvěru. Nezabere to tolik času a energie. U bankovního financování nemusíte vždy ručit nemovitostmi, ale jsou zde i jiné možnosti. Časovost a administrativa u nebankovní instituce je samozřejmě vyvážená vyšší úrokovou sazbou. Pokud potřebujete financovat nějaký konkrétní projekt a pokud o úvěr požádáte banku, tak než s bankou vyřídíte veškeré papírování k úvěru, tak produkt máte mít vyrobený, předaný a vyfakturovaný. Takže to nedává žádný smysl a je určitě lepší takové projekty financovat jiným způsobem.

Jak vnímáte konkurenci v České republice a jinde v Evropě, je v tom rozdíl?

Konkurenci samozřejmě vnímáme, to bych lhal, kdybych řekl že ne. Je to zcela logické, na zdejším trhu je několik konkurenčních firem. Ty dobré bych napočítal na prstech jedné ruky, ale jsou to velcí hráči, kteří svoje podnikání rozšiřují na bázi evropských dotací, kdy peníze využívají na výrobu, výstavbu a na technologie. My jsme se zatím touto cestou nevydali. Co vyděláme, to vložíme do firmy a dotací jsme nikdy nevyužili. Tohle je asi ten největší rozdíl mezi námi a konkurencí. Rozhodně rozdíl není v kvalitě výroby nebo v kvalitě výrobků. Máme spoustu identických dodavatelských firem. Nemá to vliv na zákazníka, nebo na kvalitu našich produktů, ale jsou tady samozřejmě větší hráči než je naše firma. Budeme se snažit je dohnat a třeba se nám to i podaří.

Dotace a podnikání, je to dobře, nebo špatně?

Jelikož jsme žádnou dotaci nikdy nečerpali, tak vůbec netuším co celý proces obnáší. Nevím, jestli starosti které jsou kolem dotací jsou pak vyvážené přínosem. První dotační titul, který chceme letos čerpat bude na rekonstrukci výrobní budovy. Bude se jednat o zateplení, výměnu skleněných výplní a podobně. Takže tuto otázku mi můžete položit za rok.


Proč jsou u nás společnosti jako je TON na ústupu, dělají něco špatně?

Nemám informaci, že by byl TON na ústupu. Každopádně tak velké firmy jako je TON na ústupu v dnešní době jsou. Pokud si dobře pamatuji, tak tato firma vyráběla cca 1 milion židlí ročně. Je to obrovská společnost dodávající nábytek do celého světa. Detailněji ale o tomto tématu nemohu hovořit, jelikož nemám informace.


Výroba v České republice a jinde ve světě, jsou tam rozdíly?

Jestli se ptáte celosvětově, tak určitě ano. Pokud se budeme bavit o Evropě, tak jsou zde rozdíly také, ale menší. Pokud budete srovnávat výrobu v Čechách a v Asii, tak tam jsou rozdíly velké. My se musíme řídit pravidly, certifikací, bezpečností práce a tak dále. Což například v Číně vůbec neplatí. Čína dnes umí vyprodukovat velmi kvalitní věci, takže již není hráčem, který by vyráběl pouze laciné a nekvalitní věci. Ale přístup k výrobě mají zcela jiný. Neřeší žádnou ekologii a podobně. Jim se vyrábí určitě lépe než nám.


Co říkáte na firmy, které výrobu přesouvají do Číny kvůli levné pracovní síle?

V Číně je dnes k dostání v podstatě všechno. Firmy tam již nemusí dodávat svůj kvalitní materiál. Svého času byl v Číně problém s masivním dřevem, ale číňani jsou v tomto směru šikovní a progresivní, dokáží si poradit se vším. Že tam je levnější pracovní síla je bezesporu pravda. Ale spousta firem se s výrobou vrací z Číny zpět do svých zemí. Kvůli situaci s covidem byl velký problém s dopravou a doprava je nyní několikanásobně dražší. Takže ten rozdíl, kdy ušetříte na pracovní síle se dorovná cenou přepravy. Také jsme nad touto možností uvažovali a i jsme to svého času zkoušeli. Ale chceme dávat práci českým lidem, chceme vymýšlet nové věci, inovovat a nepotřebujeme k tomu číňany. Pokud ale potřebujeme upravit nějaký komponent do výroby, tak v rámci Evropy je složité se na něčem domluvit a je to velmi drahé. Číňan řekne ano, sdělí vám cenu a za 3 měsíce máte komponenty hotové. Jejich přístup k řešení technických detailů je u nich zcela jiný než u nás v Evropě. Tady vám všichni řeknou jak to nejde a proč to nejde.

Jak váš podnik ovlivňuje vysoká cena energií a jak se zdražení energií promítá do cen vašich produktů?

To je krásná otázka. Samozřejmě energie máme dražší než jsme měli. Máme neodpáratelné vysoké zálohy na energie na další období. Jak to bude pokračovat dál nikdo netuší. Navýšení cen za energie se samozřejmě odráží v cenách našich výrobků. Ale protože je dnes doba celkově složitá a nastalo zpomalení trhu, tak si nemůžeme moc vymýšlet. Konkurence je obrovská, dováží se nábytek ze zahraničí, takže zvýšení cen energií nelze celé promítnout do cen našich produktů.

Kdybyste mohl stát úplně na začátku, bylo by vám 30 let, věděl byste co víte dnes, co byste udělal jinak?

Já bych udělal všechno úplně jinak. Bylo by moc prima, kdyby mi bylo těch 30 let a měl bych ty zkušenosti, které mám dnes. Změn bych udělal samozřejmě spoustu. Asi bychom do podnikání skočili ne s tak velkou pokorou a s takovou bázní. Dříve dostat se k penězům bylo daleko jednodušší, než je tomu dnes. Získat úvěr v bance bylo lusknutím prstů a každý dostal co chtěl. To mi nebylo ani 30 let. Ale v té době se milionových částek každý bál, protože takovou kupu peněz pohromadě nikdy neviděl. Ti lidé, co měli tenkrát takzvaně “koule” a nebáli se toho, tak jsou dnes úplně někde jinde. Šli do nákupu nemovitostí, půjčovali si peníze. Nás zpomaloval ten strach, co by se mohlo stát, kdybychom neměli na splácení. Ten strach máme ale dnes znovu. Ale za ten si už nemůžeme sami. Tenkrát jsme si za to mohli my, že jsme se báli možností, které tady byly.

Říká se, že život začíná tam, kde končí strach, souhlasíte?

Ano, to je naprostá pravda…

Změnil byste obor? Podnikal byste v jiném odvětví?

To nevím, mě tento obor naplňuje a o změně jsem nikdy nepřemýšlel. V tomto podnikání jsem spoustu let a stále pro mě má smysl. Problém samozřejmě je, když příjde krize, protože podnikáme defakto v oboru “nepotřebného” sortimentu. Když příjde špatná doba, tak si řeknete, že zrovna nepotřebujete nový sedací nábytek a přežijete s tím co máte. Musíte se napít a musíte se najíst. Ale moje práce mě naplňuje, když vytvoříme nějaký krásný interiér a zákazník je spokojený, tak je to skvělý pocit, že za náma zbylo něco hezkého a bude to mít nějakou trvalou hodnotu. My na vše co vyprodukujeme dáváme 5 let záruku, neděláme zboží, které vydrží chvilku. Víme, že dlouhodobě za námi zůstává nějaká stopa.


Nějaká vaše hezká vzpomínka na podnikání?

Hezkých vzpomínek na podnikání mám strašně moc. Sáhnu do historie. V roce 1998 jsme se zúčastnili svého prvního mezinárodního veletrhu v Chicagu v USA. Tenkrát podnikání bylo takové partizánské. Dostali jsme nabídku jet vystavovat do Chicaga, tak jsme jeli. Byl to veletrh pod českým Ministerstvem průmyslu a obchodu. Chicago je město s velkou českou základnou. Češi, kteří emigrovali do Ameriky se o veletrhu dozvěděli a přišli si popovídat o tom, co je u nás v Čechách nového. Více než obchodní mise to bylo spíše takové přátelské setkání. Seznámili jsme se se spoustou čechů, kteří do USA emigrovali. Do dneška se s některými z nich přátelíme, ale už se tolik nenavštěvujeme. Pamatuji si, jak nás pozvali k sobě domů. Přijeli jsme do satelitního městečka, kde byly všechny domy úplně stejné. O tom, jakou fasádu budou mít domy rozhodují prý odboráři. Příjdou a řeknou, že všichni musí mít hnědou fasádu, tak všichni mají hnědou fasádu. Dům byl hezky vybavený, v ložnici měli flinty, což je tam naprosto normální. Na zahradě měli krásné jezírko, ale trávník byl suchý. Říkám “proč ten trávník nezalejete, vždyť tady máte jezírko?” A oni říkají: “no to nemůžeme, od toho jsou tady odboráři. Oni přijedou, vyříznou tu suchou trávu, dají tam novou a my jim za to zaplatíme.” Syn jednoho z těch čechů v USA podnikal také s bytovým nábytkem a měl showroom ve výškové budově. Vyprávěl, že když koupí nový počítač, tak ho nemůže zapojit do elektrické zásuvky sám. Musí zavolat firmu, která počítač zapojí a dá mu protokol, že je vše v pořádku. Tomuhle klučinovi jsme tenkrát prodali židle z našeho veletržního stánku. Ty výškové budovy kde byl veletrh a v jiné byl jeho showroom byly propojené jakýmsi tunelem. A on říká: “Musíme vymyslet, jak ty židle dostaneme do mého showroomu.” A já říkám: “To je strašně jednoduché, ty židle vezmeme, tady tím tunelem je proneseme a výtahem je vyvezeme do toho šedesátého patra k tobě a máš to tam.” A on říká: “Ty ses zbláznil, to nejde.” A já říkám: “Jak nejde?” A on na to: “Musíš pozvat odbornou firmu, která ty židle na stánku zabalí, svezou je dolů do sklepa, tam se to naloží na kamion, převezou to do druhé budovy a výtahem je vyvezou ke mně do šedesátého patra a zaplatím za to 1000 dolarů.” Mimochodem tenkrát stál 1 dolar 50 korun. Ve finále jsme šli do baru, trošku jsme se cinkli a ve 2 hodiny ráno jsme ty židle na hulváta pronesli tím tubusem, naskládali do výtahu a bylo hotovo. V Americe je spousta věcí přitažených za vlasy a o svobodě se tu opravdu nedá mluvit. Stejně to funguje prý i v Kanadě.

Zúčastnili jste se někdy i veletrhu v Číně?

V roce tuším 2013 jsme byli na svém prvním veletrhu v Číně. Jeli jsme tam za tím účelem získat větší obzory. Chtěli jsme udělat porovnání evropské a čínské výroby. Bylo to v době kdy u nás číňani neměli moc dobré jméno. Byli jsme v příjemném šoku, když jsme zjistili, že v Číně se vyrábí v podstatě všechno. Nejenom finální výrobky, ale i komponenty, strojové vybavení a podobně. Tenkrát to bylo i za slušné peníze včetně transportu. Vyplatilo se obchodovat s Čínou a kdo se do toho pustil, tak si přišel na pěkné peníze. V té době jsme zjistili, že italské firmy si tam nechávají vyrábět nábytek a lepí na to cedulky Made in Italy. Takže to nám otevřelo oči, přišli jsme na to jak to vlastně chodí…